138| Jarní guláš – příběh Ivany a Michala
Do konce pracovní doby zbývá slabá čtvrthodinka. Nebudu už otvírat novou složku, přesčas tu dnes nebudu a nemám ráda rozdělanou práci. Mrknu se ještě do pošty … co je nového ohledně srazu? Dohodli jsme se už na termínu nebo ne? Samozřejmě, že ne! Po čtvrtku a pátku už přešli k sobotě a Zdeněk dokonce provokuje se středou. To snad není možný! Za chvíli budou řešit dubnový termín! Tak snad se řeklo, že bude sraz ve čtvrtek, ne? Kdo chce a může – přijde, kdo nemůže, přijde třeba příště … k čemu další diskuze? Nikdy nebude žádný termín vyhovovat všem! Je na čase tento termínový ‚gordický uzel‘ rozvázat…! Budu možná za zlou, ale jdu do toho: „… a z titulu nositele nejdelšího příjmení rozhoduji, že sraz bude ve čtvrtek! Ivana." Tak odeslat a je po problému! A ještě mě napadá, přepošlu pozvánku Petru M. a Míšovi H. Seděli za námi v lavici a byla s nimi vždycky sranda! Hotovo, jdu domů!
****
Zoomba se dnes protáhla. Slíbila jsem dorazit po 6 … tak to rozhodně nedám, ale do zpráv tam jsem jak na koni. I když … ani nevím, v kolik dnes zprávy vůbec začínají? Na každé televizi beztak jinak … výborně za 7 minut sedm a jsem tu! 10 schodů dolů … hm, je jich sice jenom 5, ale aspoň směr Michal trefil. Už mě vidí, Zdeněk se zvedá a … převrhuje vázu. Ač nemířil – trefil se do Petra…
„No vidíš, ještě 2x a máš vyrovnanej loňskej rekord!“ padá hláška, které moc nerozumím. A už mi Zdenda předává tulipán i pusu. „Děkuji!“
Rozhlížím se, kam si sednu? Petr tu už je, sedí naproti u Michala a suší si kalhoty. Tam už místo není a… „druhej Michal ještě nedorazil?“ ptám nenápadně Bětky.
„Myslíš-li Hegra, tak ten už je tu 2x“ směje se Zdenda. Má uši všude … a já stále pocit, že jsem na jiném srazu. Tak je tu ten Míša – snad na záchodě nebo ne? „Bětuš, jak to tedy s Hegrem je?“
„No, je to vlastně prosté, náš ZO (zmatený organizátor) je sice hodný a ochotný, ale také sklerotik! Zaměnil Hegra s Petrem a pak i s Patrikem…“ … „A tím je přejmenoval na Hegra č. 1 a č. 2!“ doplnil ji Zdeněk. Konečně chápu.
„Takže kdo tu ještě chybí?“ pokládám řečnickou otázku, co vyvolá bujarý smích a pětihlasou odpověď: „No přece Hegr!“
„Jak jste věděli, že stojím za dveřmi?“ táže se za všeobecného veselí právě příchozí Michal H. Usedá do čela (vedle mne, to je fajn) a nechá si Patrikem vysvětlit vzniklou situaci.
****
„Děcka, vypadá to, že jsme všichni, v půl 8 už asi Pavel nedorazí, tak dáme večeři, ne?“ organizuje Michal Č. poslední bod programu ve chvíli, kdy mu už číšník donáší něco hodně zajímavého ... což samozřejmě nemohlo uniknout Zdendově pozornosti: „Co to máš vole, to vypadá dobře … to chci taky!“
„Nejen vypadá, ale máš smůlu! Kančí ve špenátovém lůžku s bramborovým knedlíčkem je protekční a především poslední porce. Ale máš tam ještě plíčka na smetaně a krůtí steaky!“ směje se mu Michal. Nebo si dej něco vegetariánského, přílohu sis stejně už donesl?“ rejpne si do Zdeňka i pomalu schnoucí Petr.
„Ivuš, co si dáš ty?“ ptá se mě Míša Hegr.
„Já ani nevím, po cvičení bych vlastně jíst neměla. Snad něco lehkého, nějaký salátek nebo…“
„Hele mám nápad, dáme si napůl šumavský guláš v chlebovém bochníku, co?“ nenechá mě Míša domluvit.
„Ty máš pocit, že guláš je lehčí jídlo?“
„No, guláš asi ne, ale půl guláše jistě. Kromě toho, čtu tady, že je v tom i jarní zelenina – v zimě! To je přece bomba, ne? Jdem do toho?“ … „Tak jo, jdeme, napůl!“ souhlasím.
****
Zvoní mi mobil! Kámoška! Přišla manželovi na poměr s asistentkou a má nervy v kýblu … musím jí to vzít. Salva smíchu – nic neslyším, jdu na toaletu.
„Tak to máme jeden jarní gulášek, mladý pane“ … a před Hegrem přistává bochník chleba.
„To vypadá taky zajímavě, nech kolovat“, provokuje Zdenda.
„Zapomeň, sami máme málo, ostatně už se ti nesou vnitřnosti.“
„Popřál bych ti dobrou chuť, ale mohl bys to brát jako provokaci – tvá večeře vypadá jako ze sekáče“ probral se z letargie Čech a objednal si domácí bramborové plátky.
„Závist je hrozná věc, ale mně jídlo neznechutíš, mně ne!“ směje se Zdeněk a dodá k Hegrovi, „a ty proč nejíš, na krásu je studené kafe ne guláš.
Míša je evidentně v rozpacích, guláš voní a stydne, jenže Ivana nikde! Už si toho všiml i Patrik: „Děcka, není tam Ivča nějak dlouho? Neměl by se někdo za ní zajít podívat?“
„Já bych šel, ale bojím se, že by mně Michal s Petrem sežrali večeři!“ už se zas kření Zdenda.
„Jo, tos na to kápl, spíš přiletí marťani, než bych se dotkl tvého talíře! A hele Iva je tu! My se o tebe báli, a ty sis zatím jen vyřizovala krátký hovor!“
„Jéé, gulášek! Vypadá moc pěkně v tom chlebíku. Jaký to je Míšo?“ ptám se.
„No, evidentně po 20 minutách studený,“ odpoví za Míšu Petr.
„To už je to tady tak dlouho? Se omlouvám, ale Michálku, tos ses do toho měl klidně pustit, ty si fakt zlatíčko!“ a dávám mu pusu na tvář jako bolestné.
****
Po hodině. „Hej, vy dva tam nad tím chlebem, kdybyste už dožvýkali, tak bych udělal pár fotek pro Ilonu, co?“ vzepjal se z posledních tvůrčích sil ZO.
„Klidně foť, já už ten chleba nebudu … a ty Míšo, taky ne, co?“ ptám se spolustolovníka.
„No, já nevím, není to škoda nechávat? … Ne! Sranduju, odneste to Herr Ober, danke! A ty, jmenovče foť, foť, dokud vydrží baterky nebo ty! A my si dáme na trávení bechera, co Ivuš?“
A jak to bylo dál? Půl desátá odbila, Běta spěchá domů (zítra jede na služebku), viditelně unavený Michal Čech jí nabízí doprovod na metro a Zdeněk odešel už před chvílí. Už podruhé uschlému Petrovi jede v 10 vlak a Patrik mu nabízí odvoz. Vlastně až teď jsem všimla, že celý večer pije jenom minerálku.
„Ivuš, řekni, že ještě nespěcháš! Noc je ještě mladá, venku zima a déšť – tady teploučko, dáme si ještě po půlečce, co?“ hučí do mě Míša.
„Jsi blázen, truhlík a myslím, že už máš taky dost! Ostatně, i já ráno vstávám!“ zase budu za zlou, „tak víš co? Ještě si dáme jednu na cestu a půjdeme, jo?“ No a tak to také bylo. Fajn bylo!
Milan Vít
37 / Dopis 16 leté dceři
Proč jí vzkaz z konce blogu nepředám osobně, tedy ústně, v úterý na slavnostním obědě. Důvody jsou dva: za prvé mi to přijde o fous slavnostnější a třeba někomu pomůžu vyjádřit i jeho pocity.
Milan Vít
35 / 100 let
Důležité termíny dnešního příběhu: bankomat, výročí, strategie, etika, etiketa, drtivá porážka ... u zubaře.
Milan Vít
34 / Už jsem i já prozřel...
... už i já pochopil, že to sprosté slovo, ta proradná "inflace", dorazila i do mé garsonky a usadila se mi v peněžence. Následující text vznikl jako mailík poslaný kamarádce k pobavení u ranní kávy. Uvidíme, třeba pobaví i vás.
Milan Vít
33 / Jak se nás moc nesešlo
Rád splknu u piva se „starými kámoši“ ... jsem ochotnej věnovat přípravě srazu čas, pár peněz, najít termín a místo, byť nikdy nevyhovím všem. Ale není to žádnej vědeckej úkol hodnej dizertační práce, na malej bločeg to snad dá.
Milan Vít
32 / Dvojím pohledem
1 příběh očima 2 postav. Málokdy se shodnou, takže ve výsledku tu jsou příběhy dva. Mým maximem byl pohled 6 ex-spolužáků na třídní sraz. Dnešní téma je obyčejné: začíná víkend nezletilé dcery trávený u otce.
Milan Vít
31 / Tuhle bitvu stěží kdy vyhraju...
Jsem otec zralého věku, jen tak něco mě nerozhází a už vůbec ne velký nákup s 14 letou dcerou. Ano, je tu jedna šance tento páteční proces přežít bez újmy na zdraví - stačí mlčky tlačit vozík a u kasy všechno zaplatit.
Milan Vít
30 / SOS
Ne, netopím se na výletní lodi ani v městském bazénu. Voláním o pomoc chci vzletně oznámit, že jsem v krizi. Vím, na to slovo je už každý druhý alergický. Ale má krize není energetická, ekologická či vládní - má krize je tvůrčí...
Milan Vít
29 / Čas je relativní a co vlaky?
Jóo, za covidu bylo príma cestování. V pendolínu nás sedělo 5, max 10, vlak byl poměrně čistej, výluky snad ani nebyly ... zpoždění? Do Japonska sice daleko, ale příjezd do 5 minut dráhy jako zpoždění ani statisticky nevedou.
Milan Vít
28 / Čím se řídí počasí?
Netřeba odpovídat - prostě řečnická otázka. Odpověď znám i já. Stejně jako Putin, neřídí se ničím. Švagr má docela vtipný bonmot: "Pokud se probudíš po dvou propršených dnech do slunečného rána, můžeš si být jistý, že je pondělí."
Milan Vít
27 / Inovace národního dopravce
Nedělám to rád, vlaky mám fakt rád, ale když musím, tak musím. Nedělám si iluze, že se mým postesknutím něco změní, ale znáte to - sdělená bolest, poloviční bolest.
Milan Vít
26 / Jedna nikdy nestačí
Takže dvě? Či snad tři? Čtyři budou tak akorát! Oč tu kráčí? Hned to bude zřejmé, stačí dopsat pracovní nadpis: "Skleróza neprohrála a já zas nevyhrál". Přečtěte si tedy takřka "hororový příběh", při kterém stydne v těle krev...
Milan Vít
25 / Madona
Jak vznikne fotoblog? Když se mi nechce psát, když mi chybí téma, případně inspirace. Dnešní text vznikne (pokud vznikne) pro fotku, která se mi před týdnem náhodně povedla.
Milan Vít
24 / Kde se vzala, tu se vzala – chyba je tu
Chybama se člověk učí? Kerej chytrák tohle zase (zřejmě cestou z náročné práce) vymyslel? Být to tak, mám v kapse několik diplomů. A cože jsem zvoral? Maličkost: v předchozím blogu jsem použil nesprávnou fotografii.
Milan Vít
23 / Jak jsem se seznámil se spisovatelkou
Vždy jsem byl nesmělý, holky jsem uháněl jenom tím, že jsem se od nich nechával uhnat. Dneska už občas dokážu ženu oslovit, jenže je to těžké. Ženy ovdovělé a rozvedené nejsou tak pitomé, aby se vracely do partnerského stereotypu.
Milan Vít
22 / 3x a dost
Jsem na sladký, aji bych si upekl, ale nemám troubu, váhu, recepty, trpělivost – oj, důvodů by bylo. Zato mám kámoše ... stala se mu věc: oženil se. Po druhé, takže mají vše 2x. Dal mi el. přenosný pekáč. Ať furt nebrečím a upeču si
Milan Vít
21 / Už vím, proč je dobré…
... mít děti chytré. V 1. třídě velká jednička, později houf malých ... na střední zrovna tak. Bonusem k dnes již povinné angličtině je japonština. Ne, že by hrála v příběhu zásadní roli – i když vlastně jo.
Milan Vít
20 / Co se zdá, je sen
Život se dá vyjádřit mnoha přívlastky a přídavnými jmény. Často slyším: složitý, komplikovaný, těžký – no prostě žádná hitparáda. Jenže není vše tak špatné, jak se zdá. A v povídkách si ho můžeme ještě vylepšit, například takhle.
Milan Vít
19 / Bratislavský románek
Slíbil jsem podat zprávu, jak (ne)pokračovala má komunikace s personálem hotelu Apollo. Dobrá, slib je slib, tak jej splním – otázka zní, jakou verzi zvolit. Realistickou, nikoliv happy anebo pohádku ve stylu filmu Pretty woman
Milan Vít
18 / Happy end není pravidlem
Jmenuji se Michal, let mám, že je ani kalkulačka nespočítá. Zrozen na Štvanici, dorostl v Karlíně věku rekruta. Vojna není kojná, ale v Levicích, v kuchyni se přežít dala. Co pak, do Prahy? Proč, i v Ostravě je fajně.
Milan Vít
17/ Úvaha, co hlavu mou v noci napadá
Neznám medicinskou definici lidské paměti, ale já si ji představuji jako úschovnu zavazadel, tedy myšlenek. Známe to z nádraží – narvu do skřínky všechno, co nepotřebuji, vhodím 50 Kč a zabouchnu. Myšlenky jsou pod zámkem.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 219
- Celková karma 14,01
- Průměrná čtenost 404x
A kdo jsem já? Zcela jistě:
Muž spíš starý - nežli mlád, spíše chorý - nežli zdráv! Spíš jsem těžší - nežli lehčí, spíše píši - nežli řečním! Spíš jsem zvíře - nežli kráska, všechno sním a ještě mlaskám! Chci být vtipný a ne smutný - předsevzetí: nebýt trapný! Dnes jsem tu a ... zítra? Kdo ví?