54| Dušičkové rozjímání
Pohled do kalendáře mě, ostatně jako každý rok zase překvapil - už je tady podzim! A s ním i svátek zesnulých tzv. "dušičky“. Když slyším "dušičky", vždy se mi vybaví Ladův vodník sedící na vrbě, mající pod vodní hladinou srovnanou řádku hrníčků s dušičkami. Brrr, tak na koupání to dnes rozhodně není! Sluníčko se nakonec přece jen vykulilo ze své nebeské postýlky a svítí si na nás, jako kdyby ho za to platili, ale teplo vypadá jinak. No, co bych chtěla, vždyť máme konec října! Je čerstvo, ale zase se mi dýchá lépe. Než nastoupím do auta, naloženého svíčkami, květinami, věncem a pracovním náčiním, pokochám se pohledem nahoru, na svoji pýchu … na kvetoucí balkon. No, příští týden už budu muset své kytičky zazimovat.
Vyjíždím z města, nemám to daleko – do vedlejší vesnice je to sotva pár kilometrů. Mým cílem je místní hřbitov, kde od loňska spočívá v rodinném hrobě i můj tatínek. Musím hrob „načančat“, zítra přijedu s maminkou – všechno musí být jako ze škatulky. Tááák, koukám, že městský problém s parkováním se, alespoň pro dnešní den, přesunul i na českou, tedy moravskou vesnici! U kostela se nechytám. Ááa, tak přece jen mám štěstí – od brány právě odjíždí hezká audinka. Hmm, také by se mi líbila. Teď ale beru za vděk místem, jež po ní na několik okamžiků zůstalo volné! Naložena jako soumar, v dobré náladě procházím bohatě zdobenou, tepanou, hřbitovní branou, když … mi zamrzá úsměv na rtech. Hlavou mě probleskla myšlenka, že jsem zapomněla v autě zapalovač! Jako vloni! Připalováním od sousedovy svíčky jsem si tehdy spálila nehet! Tak to ne – to se letos nebude opakovat! Vracím se a uvádím tak v omyl přijíždějícího řidiče doufajícího v můj odjezd, však teď má bohužel smůlu.
Jdu hlavní cestou, ještě předloni lemovanou vzrostlými topoly. Jenže i stromy chátrají … i stromy umírají. Vloni je pokáceli – prý z bezpečnostních důvodů. I má praktická maminka s tím souhlasila, kdo má stále uklízet listí z hrobů! Já jsem ale romantik, cesta se stromy byla rozhodně krásnější. Jsem na místě. Dnes nebudu mít moc práce, místo je udržované. Jen ometu listí a vlhkým hadříkem utřu mramorový náhrobek zdobený zlatým křížem. I tatínkovo jméno je vyvedeno ve zlatě. Jak charakteristické – tatínek měl zlatou povahu! Moc mi chybí, ještě jsem si nezvykla, že tu s námi už není. Ještě vyměním květiny ve váze a položím, mi kamarádkou vyrobený, lesní věnec … přesně doprostřed. Tááák! A pak, za vlídného tatínkova dohledu, přistupuji k trochu obávanému, ale i tajemnému rituálu zapálení svíček… Výborně, letos se akt zdařil bez nehtů obětí! Prohlížím si hrob a jsem spokojena – zítra můžu s maminkou bez obav přijít!
Najednou, už nezaměstnaná krášlením hrobu, se mi zastesklo! Nejen po tatínkovi, který se dožil požehnaného věku – 91 let, ale i po životě, který nás žene zběsilým tempem až… sem! Ne, nechci být smutná! Pohledem se loučím s tatínkem a přebíhám ob dvě uličky k hrobu, kde spočívá s babičkou i její manžel, můj dědeček – po našemu staříček se stařenkou. To se mi moc líbí, připomíná mi to Karafiátovu knížku o broučcích. I jejich hrob zdobím květinami a zapaluji svíčky. Už mi začíná být zima, zítra se budu muset tepleji obléknout. Určitě se tu zdržíme, projdeme celý hřbitov a maminka mi znovu povykládá o těch, kteří zde leží a které znávala, pozdravíme se se sousedy. Až potom si zajedeme do města, do cukrárny ... na kafíčko, zákusek a stopečku griotky – přece na tatínkovu a kmotříčků počest. Tuto tradici držíme již dlouhé roky – a porušit ji? To by určitě nepřineslo nic dobrého!
Milan Vít
37 / Dopis 16 leté dceři
Proč jí vzkaz z konce blogu nepředám osobně, tedy ústně, v úterý na slavnostním obědě. Důvody jsou dva: za prvé mi to přijde o fous slavnostnější a třeba někomu pomůžu vyjádřit i jeho pocity.
Milan Vít
35 / 100 let
Důležité termíny dnešního příběhu: bankomat, výročí, strategie, etika, etiketa, drtivá porážka ... u zubaře.
Milan Vít
34 / Už jsem i já prozřel...
... už i já pochopil, že to sprosté slovo, ta proradná "inflace", dorazila i do mé garsonky a usadila se mi v peněžence. Následující text vznikl jako mailík poslaný kamarádce k pobavení u ranní kávy. Uvidíme, třeba pobaví i vás.
Milan Vít
33 / Jak se nás moc nesešlo
Rád splknu u piva se „starými kámoši“ ... jsem ochotnej věnovat přípravě srazu čas, pár peněz, najít termín a místo, byť nikdy nevyhovím všem. Ale není to žádnej vědeckej úkol hodnej dizertační práce, na malej bločeg to snad dá.
Milan Vít
32 / Dvojím pohledem
1 příběh očima 2 postav. Málokdy se shodnou, takže ve výsledku tu jsou příběhy dva. Mým maximem byl pohled 6 ex-spolužáků na třídní sraz. Dnešní téma je obyčejné: začíná víkend nezletilé dcery trávený u otce.
Milan Vít
31 / Tuhle bitvu stěží kdy vyhraju...
Jsem otec zralého věku, jen tak něco mě nerozhází a už vůbec ne velký nákup s 14 letou dcerou. Ano, je tu jedna šance tento páteční proces přežít bez újmy na zdraví - stačí mlčky tlačit vozík a u kasy všechno zaplatit.
Milan Vít
30 / SOS
Ne, netopím se na výletní lodi ani v městském bazénu. Voláním o pomoc chci vzletně oznámit, že jsem v krizi. Vím, na to slovo je už každý druhý alergický. Ale má krize není energetická, ekologická či vládní - má krize je tvůrčí...
Milan Vít
29 / Čas je relativní a co vlaky?
Jóo, za covidu bylo príma cestování. V pendolínu nás sedělo 5, max 10, vlak byl poměrně čistej, výluky snad ani nebyly ... zpoždění? Do Japonska sice daleko, ale příjezd do 5 minut dráhy jako zpoždění ani statisticky nevedou.
Milan Vít
28 / Čím se řídí počasí?
Netřeba odpovídat - prostě řečnická otázka. Odpověď znám i já. Stejně jako Putin, neřídí se ničím. Švagr má docela vtipný bonmot: "Pokud se probudíš po dvou propršených dnech do slunečného rána, můžeš si být jistý, že je pondělí."
Milan Vít
27 / Inovace národního dopravce
Nedělám to rád, vlaky mám fakt rád, ale když musím, tak musím. Nedělám si iluze, že se mým postesknutím něco změní, ale znáte to - sdělená bolest, poloviční bolest.
Milan Vít
26 / Jedna nikdy nestačí
Takže dvě? Či snad tři? Čtyři budou tak akorát! Oč tu kráčí? Hned to bude zřejmé, stačí dopsat pracovní nadpis: "Skleróza neprohrála a já zas nevyhrál". Přečtěte si tedy takřka "hororový příběh", při kterém stydne v těle krev...
Milan Vít
25 / Madona
Jak vznikne fotoblog? Když se mi nechce psát, když mi chybí téma, případně inspirace. Dnešní text vznikne (pokud vznikne) pro fotku, která se mi před týdnem náhodně povedla.
Milan Vít
24 / Kde se vzala, tu se vzala – chyba je tu
Chybama se člověk učí? Kerej chytrák tohle zase (zřejmě cestou z náročné práce) vymyslel? Být to tak, mám v kapse několik diplomů. A cože jsem zvoral? Maličkost: v předchozím blogu jsem použil nesprávnou fotografii.
Milan Vít
23 / Jak jsem se seznámil se spisovatelkou
Vždy jsem byl nesmělý, holky jsem uháněl jenom tím, že jsem se od nich nechával uhnat. Dneska už občas dokážu ženu oslovit, jenže je to těžké. Ženy ovdovělé a rozvedené nejsou tak pitomé, aby se vracely do partnerského stereotypu.
Milan Vít
22 / 3x a dost
Jsem na sladký, aji bych si upekl, ale nemám troubu, váhu, recepty, trpělivost – oj, důvodů by bylo. Zato mám kámoše ... stala se mu věc: oženil se. Po druhé, takže mají vše 2x. Dal mi el. přenosný pekáč. Ať furt nebrečím a upeču si
Milan Vít
21 / Už vím, proč je dobré…
... mít děti chytré. V 1. třídě velká jednička, později houf malých ... na střední zrovna tak. Bonusem k dnes již povinné angličtině je japonština. Ne, že by hrála v příběhu zásadní roli – i když vlastně jo.
Milan Vít
20 / Co se zdá, je sen
Život se dá vyjádřit mnoha přívlastky a přídavnými jmény. Často slyším: složitý, komplikovaný, těžký – no prostě žádná hitparáda. Jenže není vše tak špatné, jak se zdá. A v povídkách si ho můžeme ještě vylepšit, například takhle.
Milan Vít
19 / Bratislavský románek
Slíbil jsem podat zprávu, jak (ne)pokračovala má komunikace s personálem hotelu Apollo. Dobrá, slib je slib, tak jej splním – otázka zní, jakou verzi zvolit. Realistickou, nikoliv happy anebo pohádku ve stylu filmu Pretty woman
Milan Vít
18 / Happy end není pravidlem
Jmenuji se Michal, let mám, že je ani kalkulačka nespočítá. Zrozen na Štvanici, dorostl v Karlíně věku rekruta. Vojna není kojná, ale v Levicích, v kuchyni se přežít dala. Co pak, do Prahy? Proč, i v Ostravě je fajně.
Milan Vít
17/ Úvaha, co hlavu mou v noci napadá
Neznám medicinskou definici lidské paměti, ale já si ji představuji jako úschovnu zavazadel, tedy myšlenek. Známe to z nádraží – narvu do skřínky všechno, co nepotřebuji, vhodím 50 Kč a zabouchnu. Myšlenky jsou pod zámkem.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 219
- Celková karma 14,01
- Průměrná čtenost 404x
A kdo jsem já? Zcela jistě:
Muž spíš starý - nežli mlád, spíše chorý - nežli zdráv! Spíš jsem těžší - nežli lehčí, spíše píši - nežli řečním! Spíš jsem zvíře - nežli kráska, všechno sním a ještě mlaskám! Chci být vtipný a ne smutný - předsevzetí: nebýt trapný! Dnes jsem tu a ... zítra? Kdo ví?