94| Příběh sestřičky Petry Z. - díl 10.

Do maturity zbývá týden. Týden zvaný svatý, který Michalova parta tráví na chalupě Petrových rodičů, majících představu pilně se učících studentů, Ne, že by jim chyběla snaha učit se, ale život holt tropí hlouposti…

… pokračování…

„Tak jak se vede chlapci? Povedlo se nám překvápko? Já myslím, že 100 procentně!“

„400 procentně!“ houkne Jarda.

„Mohl by mi někdo už konečně vysvětlit, jak jste se vy dvě daly dohromady? Mini!“

„To spískala Zuza, tak ať si to řekne!“

„Řeknu, ale za pivo! Vůbec netuším, proč jsem ještě žádné nedostala?“ běduje Zuzka. Rázem má před sebou hned tři láhve: "Tak nenapínej a spusť!" 

„Je to jednoduché, s Pavlou se známe s psychokurzu. O přestávce, jak už to bývá, na záchodech u cigárka semelem kdeco. A když nám onehdá Pavla vyprávěla, jak na chmelu založily s klukama ze strojárny kapelu… pojala jsem podezření, poptala se na detaily a hned mi bylo jasný, že se jedná o vás! A protože od Járy vím, kde se tento týden zašíváte … jenom tomu prosím vás, neříkejte učení … tak jsme se domluvily na přepadovce! Pavla oslovila Peťku, mimochodem, jak jí to Michale vlastně říkáš? Mini? Jako že je taková droboučká? To je dobrá přezdívka, můžu ti tak říkat taky … Mini?“ směje se Zuza a pokračuje s dotazem na svého Jardu...

„Promiň Jaroušku, ale tvoji 'Punčošku' jsem z důvodů zcela zřejmých z dnešní akce musela vyřadit, doufám, že nevadí? Nebo snad jo? Ale zvaž dobře svou odpověď... (smích). A abychom tady nebyly v menšině, tak jsem ukecala kámošku z gymplu, Martinu – budoucí skvělou novinářku, která o nás napíše bestseller! Mimochodem – a to jsem ještě před hodinou netušila – s její ségrou jsi Michale, chodil do školy. A nejen do školy, prý?!“

„Já? O tom nic nevím. Vždyť já ani netuším, kdo je tvá ségra, Marti?“ a fakt nedělám hloupého.

„Že nevíš kdo? No, přece všemi kluky obdivovaná a obletovaná Dana z áčka, chceš to snad popřít?“

„Dana? Myslíš Danku, krásnou Dianku?! No tak tu znám, to nepopírám. Spolu jsme opravdu chodili a nejen do školy … i když já chodil do béčka…“

„No vida, už to z něho leze. Sice jako z chlupaté deky, ale leze…“ směje se Zuzana, „tak kam jste spolu všude chodili, pochlub se, ty rozbíječi dívčích srdcí!“

„Dobrá, přiznávám se: chodili jsme spolu také do Pionýra, o prázdninách na puťáky, společně se družili s ruskými pionýry … a co já vím, kam ještě?“

„Jenomže Míšánku, pionýrské družení není zrovna to, co nás zase tak moc zajímá, neměl bys v kapsáři něco pikantnějšího?“

„Hele Zuzi, kdo je zvědavej, bude brzo starej! Já mám strašně zvědavou babičku a té táhne už na 90! Tak si dej bacha, ať ji netrumfneš. Jinak nápad přijet sem byl fakt skvělej, ale je třeba doplnit zásoby – takže beru dvoukolák, vybírám po kilečku a jedu pro proviant. Hlásí se snad nějaký dobrovolník? Mini?“

„Jasně, jdu s tebou, zlato!“

„My půjdeme taky s váma!“ ochotně se hlásí i Pavla se Zbyňkem.

A tak jako předloni na tankodromu, jedeme zase s dvoukolákem – jen bágly posléze vystřídají basy s pivem, víno, vodka, kofola a chleba a vuřty …“

„Hele, a co je s Dračicí? Už se vrátila?“ ptá se Zbyněk, jen jsme zajeli za roh domu, „nechtěl jsem se ptát před Petrem,“ naráží Zbyňda na překvapivý loňský útěk Dračice z domova, školy i od Petra.

„Už jo, ale ne sama. Má holčičku!“

„No, nekecej! To bude Peťan čumět,“ hlasitě se diví Zbyňda. Divím se i já, ale potichu a nic nekomentuju – tohle není zrovna moje oblíbené téma, zvlášť s Mini po boku. Zato Pavla se v tématu našla.

„Mini, a to víš, že už je zase v tom? A představ si … čeká dvojčata!“

„Nekecej! Mně nic neříkala.“

„Taky to není na chlubení, ale jistý to zaručeně je! Teta je sestrou na gyndě v Berouně.“

„A tátu mají?“ ptá se Mini víc automaticky, než ze zájmu.

„Jo, bere si ji Pavel z Brodna, ten zootechnik!

Nakupování se nám kvůli nekonečné výměně informací výrazně protáhlo. Po návratu na chalupu slyšíme dobrou zprávu – Petrovi rodiče souhlasí s prodloužením našeho studia na chalupě až do soboty!

„A nemáme jen šrotit – máme si i odpočinout,“ směje se Petr. Ne, nehodlám mu kazit dobrou náladu nedobrými zprávami o Dračici.

Co však ty 3 dny pod jednou střechou znamenají pro mne a co pro Mini? Jsem docela zvědavej, jestli hodlá setrvat na své podzimní definici kamarádství… Naštěstí netrvala! Na čtyři dny … a 3 noci jsme se vrátili v čase o necelé 2 roky zpět, na 4 dny a tři noci jsme v sobě vyvolali iluzi, že se vlastně nic nedobrého nikdy nestalo. Oba jsme se vrátili do těch dní, kdy nám bylo spolu krásně, kdy jsme byli do sebe nádherně zaláskováni, kdy jsme jeden pro druhého dýchali – kdy jsme byli šťastni. 4 dny uběhly … oba víme, že si už nikdy nebudeme tak blízko … a tak blízcí! Možná se už ani nikdy neuvidíme … ale vzpomínky, ty krásné vzpomínky nám určitě zůstanou!

****

„Sbohem Míšo! Buď šťastný a hodně štěstí u maturit! A … a zavolej! A drž mi také palce…“

„Na brzkou viděnou Mini, má malá sestřičko! Určitě ti zavolám, určitě se ozvu, zavolám a přijedu – ostatně po maturitě už do Tetova přece mohu!“

Jenže Petra se po mých slovech jen smutně usmála a zadržujíc slzy vyběhla z vrátek. Důvod jejího spěchu mi byl vzápětí Zuzkou osvětlen: Mini bohužel věděla, co jsem nevěděl já … že ví o Aničce. Že ví, že už jsem pro ni nedosažitelný. 

... a to je konečně konec!