96| Příběh studentky Zuzany - díl 2.

Cestou z prázdninového vandrování po jesenickém podhůří se Michal vrací domů (neb prázdniny definitivně končí) … a ve vlaku se potká s jemu povědomou dívkou. A instinkt ho tentokrát nezradil – opravdu je to jeho první láska...

... pokračování...

Zuzana se vykloní z okna: „Jé, Míšo, už jsme doma!“

„Vážně? To nám ta cesta společně pěkně utekla!“ což je škoda, pomyslím si v duchu. Před nádražím nastává nepříjemná chvíle rozloučení.

„Zuzi? Uvidíme se ještě?“ ptám se nesměle.

„A chceš se potkat?“

„Jo,  teda ano ... já určitě!“

„Tak v tom případě se uvidíme! Když člověk opravdu něco chce – tak se mu to splní. Kde bydlím, víš. Mám prázdniny, mamka dělá do pěti, ale zítra nemohu. V úterý mám volno – zvu tě na oběd – máš snad speciální přání?“

„Jaká je nabídka?“ přijímám její hru.

„Kuře 100x jinak.“

„Tak jo – dal bych si tajemství šéfkuchařky!“

„Máš ho mít, těš se! Tak papáá, v úterý!“

Vlípne mi pusu na tvář a odchází. Dívám se za ní, stojím … ne, už nestojím, jdu … pomalu, velmi pomalu … pak zrychluji … jdu za ní. Když jsem za ní 5 - 6 kroků … tak docela potichu vyslovím její jméno. Spíš si jej pomyslím, než vyslovím – to nemůže slyšet. Jenže slyšela! Nebo spíš vycítila? … Zastaví se a otáčí se! A čeká … ujdu další 2 kroky a pak ještě dva a … už jsme u sebe. Jenže jdu dál, prostupujeme sebou navzájem a naše ústa … jsou již jen jedna ústa! Ne však nadlouho…

„Zlato, už musím, zítra jedeme za tátou, ale v úterý máme na povídání celý půlden!“ Poslední pusa a odchází, vlastně už utíká … Čekám, jestli si neotočí, jestli se nevrátí … přitom velmi dobře vím, že dnes už ne! Až v tramvaji si uvědomím, kam se to řítím? Slušně řečeno: do velkého průseru! Copak jsem námořník, abych měl v každém přístavu – totiž městě, jinou holku! Ne to nemůže dobře dopadnout! Otázkou však jest, co je dobře? 

****

V úterý, vykoupán a oholen, se pomalu oblékám, abych vyrazil na Zuzčino ‚gastrorande‘. V řešení rozuzlení případného, dvojitého vztahu jsem nijak nepokročil – už i jen proto, že jaksi není kam. Ať dělám, co dělám – mohu pouze definovat 4 možnosti volby:

1. Anna – skvělá, leč komplikovaná a bolestná volba
2. Zuzana – lákavá, záhadná a jednoduchá volba
3. Anna + Zuzana – nedůstojná, amorální, ale přitažlivá volba
4. Ani jedna – docela pitomá volba

Víc variant není, i kdybych se rozkrájel. Od rozchodu s Terezou však už neřešitelné problémy neřeším! Věcem a událostem nechávám volný průběh! Zvonění telefonu ve mně vyvolává neblahé tušení, že mnou praktikovaná hygiena byla zbytečná. Vzápětí je mé tušení potvrzeno. Volá Zuza: otci se přitížilo, jedou zase za ním. Nahlas to nevysloví, ale tuším, že tuší, že se blíží konec. Později se mi ozve. Prý! Jenže dnes už je pátek a Zuzka stále nevolá. Jít k ní bez vyzvání zatím nechci – důvod jejího mlčení může být vážný. Obávám se, že i ten nejvážnější … a já tyhle situace prostě nemusím.

ZUZANO, NEBLBNI!

Jsem srab, zítra už je Mikuláš a já k Zuzaně stále ještě nezašel! Že se něco stalo, je evidentní: od prázdnin uběhly 3 měsíce a … stále žádná zpráva, žádnej dopis, žádnej telefon. Dnes nám odpadlo odpolední vyučování. Zřejmě odpadlo ... ale jen proto, že jsme se na obědě rozhodli … a dohodli: do školy se již dnes nevracet! Nastupuji do tramvaje jedoucí do centra ... a za 20 minut stojím v 1. patře před známými dveřmi. Před dveřmi, kterými jsem v dětství chodíval několikrát denně! Změna je jediná, chybí vizitka. Ale uvnitř někdo určitě je. A není to jen pes, kterého slyším štěkat. Teda mohl by tam být jenom pejsek, ovšem za předpokladu, že je vycvičený si po sobě spláchnout! Takže zvoním znovu a znovu! Vypadá to na úspěšný pokus. Škvíra mezi dveřmi je však malá a uvnitř je tma. Nepoznám, s kým mluvím, tak spustím slušně: „Dobrý den, jmenuji se Michal Čech a sháním slečnu Zuzanu.“

Plán osoby stojící uvnitř je zřejmý: zabouchnout mi dveře před nosem … jenže má noha je rychlejší! Vsunuta za práh dveře zablokuje. Chci se do nich opřít celou vahou – ale už toho není třeba, tlak povolil – cesta je volná. Za nimi stojící osoba a jsem si už 100 % jistý, že to Zuza je, utíká a mizí v pokoji. Vstupuji dovnitř, moc nevidím, je tu už spíš tma, nežli šero. Rozsvítit však nebyl dobrý nápad – takovej bordel jsem neviděl ani v ruském filmu. Můj bratr by zbledl závistí, co lze za 3 měsíce udělat z udržovaného bytu. A taky nemohu říci, že by to tu zrovna 2x vonělo. Ve vzduchu je cítit kombinace zatuchliny, spáleniny, moče a zápach vlastní psům – fuj! Jdu otevřít okno…

„Néééée!“ zastavuje mne téměř nelidský skřek!

Otočím se ke schoulené postavě na posteli a pomalu, po slabikách pokládám otázku: „A - proč - ne? Zu-za-no?“

Odpovědí je mi ticho. Roztahuji závěs a zřejmě sem po dlouhé době vpouštím čerstvý, byť značně chladný vzduch! Nepořádek všude kolem nekomentuju, zatím pouze překračuju ... a sedám si k trosce člověka, který byl ještě před čtvrtrokem nádhernou lidskou bytostí, krásnou holkou, kvůli které jsem chtěl pálit mosty! Mám se vůbec ptát na to, co zřejmě již vím či spíš tuším? Nechce se mi, přesto tu povinnou otázku pokládám, musím: „Táta?“

... pokračování příště