102| Příběh hostesky Ivanky - díl 3.

Po příjezdu na letiště se Michala ujímá krásná hosteska, do které se on okamžitě zamiluje ... a dokonce to vypadá, že by jeho cit mohl být opětován. Jenže než vůbec love story začne, dospěje do opravdu překvapivého konce...

... pokračování...

Ne, nezbláznil jsem se. Samozřejmě, že nebažím po tom riskovat život v podobě seskoku padákem, byť s instruktorem na zádech. Jenže ... situace se nám trochu zamotává. Už, už jsem chtěl Pepovi dát svůj padákový lístek, když jsem za ním spatřil ... stát vílu Ivanku. Co teď? Teď - před ní - mu ho dát nemůžu! To prostě nejde! Jenže strašně rád bych mu jej dal. Situace, jež nemá řešení?

„Já nevím Pepo! Z toho zřejmě nebude nic. Přece je to jen zvláštní okamžik a taky je to dost drahý…“ ale můj oblastní manažer mě nenechá ani domluvit.

„Co to kecáš ty pitomče, buď rád, že to chce…“ teď zase nenechám domluvit já jeho.

„Pane inženýre, mohu vám představit svého strážného anděla, svoji letištní vílu?“ šifrovaně prozrazuji Pepovi důvod své neochoty přepustit mu svůj padák.

„Jéééje! Vy jste ale opravdu moc hezká! No jasně, vždyť jste víla!“ vypadá to, že Pepík pochopil důvod mého otálení. Určitě ano, protože se jal Ivanku přemlouvat k tomu, aby ona zas přemluvila mě! A já se jen modlil, ať mají všichni dost energie a ochoty přemlouvat mě tak dlouho, dokud se nenechám ukecat!

„Vílo Ivanko prosím vás, zapůsobte na Michalovo lepší já … ať věnuje svůj seskok kolegovi, který má dneska narozeniny a moc by si seskok přál jako dárek…“

„Ale pane Firlo,“ dívá se Ivanka na Pepíkovu vizitku, „to přece záleží jen na panu Čechovi … na Michalovi, zda svůj seskok někomu věnuje. Já bych si nedovolila ho k něčemu nutit…“ dovol si to, dovol si to, modlím se já, „třeba si chce skočit,“ dodává Ivanka.

„Nechce,“ zavrčí Pepa

„Tak si třeba chce něco dokázat, třeba chce někomu něco dokázat – ale určitě se musí rozhodnout sám.“

„Víte Ivanko, pokud chce tím seskokem někomu něco dokázat ... tak jedině vám, že se nebojí. Ale tím, že chce skočit - i když se bojí - tak už vlastně dokázal sobě i vám, že se nebojí a může ten lístek na seskok poslat dál a udělat tak někomu dalšímu radost, ne?“ Zlatý Pepa! Mluví jako kniha, lépe bych to neřekl. Ještě vyčkáme na reakci víly a ... máme to z krku!

„Pane Firlo ...“

„... Pepo, říkejte mi klidně Pepo,“

„... dobře tedy Pepo, ať je po vašem. Kvůli mně Michal opravdu skákat nemusí, já bych ho měla ráda ... já ho mám ráda, i kdyby nevylezl ani na židli. Jen se bojím, že on už brzy nebude mít rád mne.“

„Já myslím, teda lépe řečeno: já vím, že vás miluje … a to velmi! … Michale, potřebuju už ten lístek!“

Podávám mu jej a obracím se na Ivanku: „Jak jsi to myslela, že tě nebudu mít rád? To ti snad musí být jasné, žes mne okouzlila už na parkovišti nebo ne?“

„Ano, vím, že se ti líbím, ale než ti to povím, tak mě prosím, ještě jednou polib - naposled,“ … nečiní mi nejmenší problém jejímu přání nevyhovět.

„Tak povídej, milá.“ 

„Je to jednoduché: nepotkali jsme se náhodou ... já jsem si na tebe na parkovišti počkala, strejdo!“

„Jak počkala? Proč strejdo? Co mi to dáváš? Občanku? Proč?" nic nechápu.

„Na jméno se podívej!“ dostává se mi vílí rady.

„Jméno? Co je s ním? Ivana Ondrová. A co má být? ... Ježíši! Ty jsi…? Tys…?“

„Jsem vyženěná dcera tvého švagra!“ bum - prásk - to je rána! Tak to jsem nečekal.

"I když, pokud nejsi jeho vlastní dcera, tak se přece o incest nejedná, ne?“ chytám se zoufale stébla.

„To jistě ne, ale těžko mohu své tetě, jedno zda vlastní či nevlastní, odloudit muže… To prostě nejde! Já měla vždy na kluky smůlu. No nic, bylo mi s tebou dnes moc hezky, ale už musíme jít do žlutého stanu, čeká tě vyhlídkový let na městem,“ nezapomene na své profesionální poslání tady Ivanka. Ale já jsem jak pytlem praštěný. Potkal jsem vílu jen proto, abych ji zas hned ztratil? Pane Bože, proč?

„Tak strejdo!“

„Prosím, neříkej mi strejdo, pro tebe jsem Michal. Kolik ti je vůbec let? Vypadáš stěží na 16.“

„Je mi 19, včera jsem měla narozeniny a současně druhé rozvodové stání. Chtěla jsem to s tebou oslavit, teda ty narozky… jen dneska. Ale už je mi jasné, že to nejde…“

"Proč?"

"Protože bych se do tebe opravdu zamilovala, a to bych učinila mnoho lidí smutnými." 

„Zamilovala? Do mě? Mně je 39, Ivanko!“

„To já přece dávno vím Michale. Pamatuji si tě na svatbě našich. Netuší, proč jim v albu chybí fotky s tebou? Jen ty teď víš, že je mám já!“

„Na švagrově svatbě? To ti byly 4 roky, ne? Pamatuji, jak jsi všude vláčela pejska na baterky. Odporně a furt štěkal.“

„Ještě ho mám. Někde. Už ti to startuje, musíš do zeleného stanu … jdi už!“

„Ivanko, najdu tě tu, až se vrátím? Zajedeme pak na večeři, na víno, povykládáme, můžu tu i někde přespat, chceš?“

„Přespat můžeš u našich, v mém pokojíku, ví že tu dnes jsi. Já teď bydlím u kamarádky. Čekat tě tu ale nebudu ... bylo by to všechno daleko, daleko horší! Ale nikdy na tebe nezapomenu. A teď už leť, můj krásný, milý ptáčku!“

****

V letadle jsme 4. Vpředu pilot s ukecanou ženou ... a vzadu s nemluvným chlapíkem já. Ostatně i já jsem nemluvný. Sluchátka jsou nastavena tak, že v okamžiku, kdy promluví první, se ostatním vypne mikrofon. My vzadu, jsme ho měly vypnutý celý let.

Doufal jsem, že Ivanka přehodnotí své rozhodnutí. Věřil jsem, že ji dole najdu. Nepřemýšlel jsem, co bude dál, upnul jsem se jen k jedinému: ať tam dole na mne čeká! Jenže dole na mne čekal jen Pepa. Je neskutečné, jak si spolu dokonale rozumíme. Nemusí se ptát. Stačí mu pozvednout obočí – já pozvednu ramena … a je vymalováno. Oba víme, že sen o víle skončil. Víla tu není! A vlastně tu nikdy nebyla!

... a to je konec příběhu o víle!