104| Příběh studentky Lenky – díl 2.

Dalo to práci, ale nakonec společné snažení - sejít se - slavilo úspěch! Takže na taneční večer na parníku přišli Michal s Lenkou, k nemalému překvapení ostatních, už jako pár – on s podmínkou střídmosti při požívání alkoholu...

LODNÍ PÁRTY

Chodíme spolu už 8 dní! Zítra máme křest ohněm … výlet parníkem! Z tanečních tam bude celá parta – zřejmě i Míla. Nevím, jak je to možné, ale fakt jsem dokázal jim o nás neříct. Scházíme se opět u muzea. Lenka je nádherná, nedokážu z ní spustit oči ani v tramvaji! V černých šatech s bohatou hřívou nazrzlých vlasů…

„Ale no tak Míšo! Nech už toho, přivádíš mě do rozpaků,“ směje se dívka. U mostu vystupujeme a po příkrých schodech sestupujeme na náplavku. Vyhlížím kluky … včera byli překvapeni, že nejedu s nimi. Už je vidím! Opřeni o lodní zábradlí ... a už spatřili i oni nás! Málem přepadli přes zábradlí! A Míla? Přes zábradlí by zřejmě nejraději přehodil mě! Ach jo, bude nezbytné si vyjasnit očekávání, kompetence a nároky. Rozhovor s ním dává Lence za pravdu, že jejich vztah existuje pouze v Mílově hlavě a je jeho zbožným, leč nenaplněným přáním! Jako gesto dobré vůle mu zaplatím dvě piva a tím je pro mne téma: Lenka navždy uzavřeno. Sám si dávám (pamětliv alkoholové výstrahy) kofolu! Ostatně, vypadá to, že vyhnout se dnes alkoholu nebude až takový problém … obsluha lodního baru poctivě kontroluje občanky. Tím pádem nejsem uveden ani v pokušení.

****

Po dvou hodinách plavby obrací kapitán loď nazpět, aby chvíli poté, už za šera, přirazil ke břehu. Půlhodinovou přestávku s Lenkou využíváme k romantické procházce po louce, osvětlené pouze měsícem v úplňku. Držím si svůj poklad v objetí na palouku, kde noční ticho ruší jen bublání lodního motoru, kvákání miliónu žab, plácání kachních křídel či jiné vodní havěti. Cítím se jako filmový hrdina ve chvíli, kdy už běží titulky. Po překonání všech úskalí nyní zaslouženě spočívám v objetí své milé s vědomím, že je dobojováno – že dobro zvítězilo. Jenže to je můj velikánský omyl, dobojováno ani zdaleka není!

Moji ‚spolubojovníci‘ ve fraku totiž neztrácejí čas couráním se v mokré trávě … a objevují téměř legální způsob, jak se dostat k alkoholu! A to prostřednictvím staršího spolužáka Oldy, proti čemuž barový personál nic nenamítá – holt kšeft je kšeft! A tak mi je po návratu na palubu, ve chvíli momentální osamělosti, nabídnut panák vodky. Jeden na můj nový vztah, druhý pak na Lenku, další na konec tanečních a bůhví na co ještě! A Lenka nejde. Žen je na lodi mnoho a … toalety pouze jedny!

Že se opička na houpající lodi rodí mnohem rychleji … zjišťuji vzápětí: loď se pohupuje na vlnách, strop spodní paluby se prohýbá v rytmu (o patro výše) dunící diskotéky, rezonují i boky lodi. A vzhledem k tomu, že jsem dnes ještě nic pořádného nejedl … není zase tak překvapivé, že se mi najednou točí hlava (nebo svět okolo?). Ale to už přichází má ‚nádherná‘ lvice! Rázně shazuji 'opičku‘ na zem a chystám se vykročit své milé naproti. Jenže ... nepovedlo se! Tělo poslechlo, nohy ne. Důsledkem toho se poroučím k zemi – aplikace zákona ‚zvedající se podlahy‘ přichází v tu nejblbější chvíli!

Moji ‚soukmenovci‘, uvědomujíce si, že tentokrát přestřelili, mi sice pomáhají na nohy, leč to už má zlatá (mizící na horních palubách) nevidí. Rychle zjišťuji, že na její pronásledování nejsem fyzicky připraven, že vystoupat nahoru (po schůdcích připomínající žebřík) se mi jen stěží podaří! Je to průser, když vám nohy nepatří, však hlava je stále funkční. Bolet bude až k ránu, ale už teď se v ní momentálně honí jedna jediná myšlenka: jak napravit chybu, kterou prostě napravit nelze! A kdesi hluboko v mozku řinčí poplašná kontrolka dávající mi najevo, že jsem vztah s krásnou Lenkou právě podělal! Jsem fakt smolař!

„Tak co! Kde máte ten chlast?“ zařvu vztekle, „teď už mi kurňa, nalejte a dvojitou, když jste takoví dajní, krucifix práce!“

****

Kdo se domnívá, že mi Lenka odpustila ještě na lodi … a pak jsme, držíce se za ruce, spolu zamilovaně ‚odpluli‘ domů – je nenapravitelný romantik, ale bohužel pravdu nemá. Kdo myslí, že jsem ‚ožralej na šrot‘ přepadl přes palubu, v ledové vodě vystřízlivěl a jak lachtan doplaval do města … měl by číst i jiný žánr, než ‚dobrodružství bez hranic‘. A kdo předpokládá, že jsem si druhý den v dopise posypal hlavu popelem … co hlavu, že jsem se v popelu vyráchal celý několikrát – a takto ‚zpopelněn‘ poslal Lence omluvu ... je pravdě nejblíž!

****

Za tři dny se s Lenkou scházíme v našem altánku v lesoparku. A tady dobrovolně a celkem popravdě odpřisáhnu, že mi alkohol vůbec nechutná … a že jej nechci hodně dlouho ani vidět, natož pít! Nelžu! Ještě dnes mi není zrovna do zpěvu. Takříkajíc ‚na moll‘ jsem byl jen na akcích spojených s tanečními a bohužel … vždy u toho Lenka byla!

„Míšánku můj vošklivej, moc si přeji a doufám, že jsi už konečně poučený! Nechci ti vyhrožovat, ale taky se nechci trápit! Proto ti na rovinu říkám, že dnešní šance je tvojí šancí poslední! Ještě jednou se mi proměníš v ožralé hovádko, tak mě už nikdy neuvidíš! Chápeš to?“

„Ano, chápu a slibuji!“ a v tuto chvíli jsem odhodlán plnit prohibiční podmínku neomezeně dlouho! S Lenkou je totiž nádherný život! Lenka je nádherná, čas s ní strávený je nádherný, sedět vedle ní v kině je nádherné, toulat se s ní parkem? Nádhera! Prošli jsme všechna muzea a galerie ve městě – jeden nádherný zážitek za druhým! A před námi jsou dva (jaké jiné, než nádherné) společně strávené, prázdninové měsíce! 

... pokračování příště